První část mého příběhu zrovna přišla na blog!

První část mého příběhu zrovna přišla na blog!
"Chvíli se dívám do plápolajících plamínků a potom uslyším…vrčení. Otočím se a uvidím trojčlennou vlčí smečku, která si přišla pro svoje králíky."

středa 17. června 2015

Moje Kniha

Toto je zatím bezejmenný výplod mé fantazie, pište když tak do komentářů, co si o tom myslíte.

„Taro! Taro vzbuď se!“ něco mnou klepe a já pomalu otvírám oči, přičemž je všechno rozmazané. „Rychle, zvedni se!“ Ale ne.  Už to vidím. Anděl. Rychle se zvedám, i když přesně nevím, o co jde. Slyším jen křik, hlasité rány, ostří mečů. Válečná vřava, říkám si. Snažím se zaostřit, chvíli mi trvá, než se rozkoukám, ale nakonec se mi to povede a rozhlédnu se kolem. Lidi utíkají, bojují spolu navzájem, nebo jen tak stojí a s otevřenou pusou. Všude je vody po kotníky, ale město hoří. Jsem příšerně zmatená a nevím, co se děje. Co se stalo? Pak ale uslyším jakýsi vnitřní hlas: „Běž,“ a mě nezbývá nic jiného, než ho poslechnout. Běžím, co nejrychleji to jde, ale vůbec nevím kam. Prchám pryč někam do lesa, kam se vydala většina lidí. Když je všechny tak pozoruju, zmocňuje se mě strach, a znenadání změním směr více do centra jehličnatého lesa. Běžím co nejdál od lidí, pod korunami tenkých stromů do tmy…
Probudím se s hlavou položenou na pařezu a strašně mě bolí. Musela jsem zakopnout. Všude je ticho, jen šumění větru si hraje sólo. Atmosféra se zdá být klidná tak si sednu a opřu si záda o pařez. V lese je podezřelé přítmí, což mě trochu děsí. Nikam se mi nechce chodit, ale mám strašný hlad a žízeň. Kam mám jít? Vůbec jsem nevěděla, ale protože jsem byla na svahu, vydala jsem se směrem dolů do údolí. Mezitím jsem se snažila rozpomenout, na to, co se událo. Vše jsem si pamatovala jen matně, ale před očima se mi stále promítá ten portrét. Andělův portrét. Jeho obličej, já ho opravdu viděla. To se ještě nikdy někomu nestalo. Lidé jsou vůči Andělům nejistí. Někteří si myslí, že neexistují, někteří že ano. Každopádně, příběhy vyprávějí o bytostech, které nám každodenně mění život. A to myslím k lepšímu.
Kráčím po uschlých jehličkách smrků, stále víc do hloubi lesa a doufám, že narazím na cokoliv k jídlu. Šlapu takhle asi hodinu a konečně narazím na tenoučký potůček. Napiju se z něj, a ucítím jeho lahodnou svěží chuť. Asi se tady někde vyspím, přemýšlím a smáčím si obličej. Shodou okolností najdu poblíž jeskyni, kde leží mrtvý lovec s lukem, tři šípy a pár mrtvými králíky u sebe. Mrtvola mě nějak nevyděsí, protože už mám luk. Sice neumím bojovat s žádnou zbraní, ale alespoň jsem jistější. Vyjdu ven se ještě jednou napít a už se stmívá. Potom si před jeskyní založím skromný ohníček a začnu si opékat prvního králíka k večeři.
Chvíli se dívám do plápolajících plamínků a potom uslyším…vrčení. Otočím se a uvidím trojčlennou vlčí smečku, která si přišla pro svoje králíky.
První vlk byl čistě bílý, druhý černý a třetí šedohnědý. Byli by odhodláni mě pronásledovat desítky dní, jen aby dostali najíst. Pochopila jsem, že jsou stejně hladoví, jako já, sundala jsem nedopečeného králíka z klacku a hodila jsem jim ho. Oni se na něj s radostí vrhli. Odběhli s ním někam dál ale stále na dohled. Já si mezitím vytáhla z jeskyně dalšího králíka a nenápadně jsem ho dala na oheň, aby si vlci nezačali žádat víc. Opekla jsem si ho, přidala nějaké dřevo do ohně a šla jsem si sníst večeři do jeskyně. Po večeři jsem šla spát s lukem a kamenem v ruce, připravená cokoliv udělat, kdyby sem vlci zase přišli na jídlo – pro jednou mi stačila jejich drzá povaha. Usnula jsem hlubokým spánkem během krásné letní půlnoci plné jasných hvězd…
Nový den mi přinesl větší naději na přežití. Bylo pozdě ráno, a já se probudila do ne moc jasného dne. Oheň už dávno vyhasl, a já zkontrolovala moje poslední tři králíky. Všechno bylo tak jak má být. Podívala jsem se po okolí, kde jsou vlci. Určitě nemohli odejít někam daleko, ale já doufám, že co nejdál ode mě. Vezmu si věci a pokračuju v putování po proudu potůčku.
Celé odpoledne se nic neděje, jen mám hlad, protože jsem si schválně nevzala nic snídani. Cesta se zdá být nekonečná. Pořád ten stejný směr, neměnné prostředí. Až odpoledne kdy mi začnou docházet síly, získá lesní porost hezčí barvy a nakonec se ze smrkového lesa stane březový háj. Vlky jsem za celý dnešní den nezahlédla, zřejmě už jsou někde pryč. Už se pomalu blíží západ slunce a já přemýšlím nad dalším králíkem. V tu chvíli však pár metrů od sebe zahlédnu jelena. Zbystřím, skrčím se a vytáhnu si svůj luk. Namířím na jelena a soustředěně vyčkávám na vhodnou chvíli. Nakonec asi po minutě vystřelím, ale netrefím se. Jelen se vyplašeně ztratí v křovinách a já si zklamaně sednu na kámen a povzdechnu si. Napadaly mě najednou šílené představy, co se v příštích dnech se mnou stane, když ani nevím, kde vlastně jsem. Potom mi hlavou přejde zase obraz Anděla a svitne naděje. Zvednu se a pokračuju slepě dál proudem potůčku, kterému se už trochu rozšířilo koryto. Když se setmí, založím oheň a začínám si opékat králíka. Je mi trochu špatně z toho, že mu nemůžu před jezením odstranit srst. Ale je to lepší než nic. Sním králíka, ale stále mám hrozný hlad. Jenomže si už nedokážu říct, že to vydržím. Pozřu poslední dva králíky i s tou jejich krvavou srstí. Další den se vše to samé opakuje. Celý den jsem nic nejedla. K dalšímu večeru jsem se chystala umřít hlady. Ale ten večer se stalo něco…nečekaného. Tu noc jsem u slabého ohně zahlédla v dáli tři páry zeleně svítivých očí. Postupně se přibližovali a nakonec jsem je uviděla ve světle ohniště. Ta samá vlčí smečka, kterou jsem potkala už dřív, teď pro změnu s velkým úlovkem. Všichni tři dohromady za sebou vláčeli dospělého jelena. Dotáhli ho těsně k ohni, každý z nich si odhryzl jeden kousek a následovně na mě začali všichni zírat svýma tajemnýma očima. Byla jsem zmatená, protože pokud jsem to dobře pochopila, nabízeli mi kousek jelena. A to bylo naprosto v rozporu s tím, co jsem si o nich dříve myslela. Vůbec jsem nevěděla jak se mám zachovat, navíc jsem ani nevěděla jak si kousek toho jelena odebrat - kdybych si mrtvé tělo přitáhla, mohli by to pochopit, jakože si celou kořist přivlastňuju. Nevím, co dělat a tak nakonec zvolím to nejjednodušší řešení: ukousnu si kousek jeleního těla. Syrového jeleního těla. Není moc dobré, ale stejně se dá jíst. Vlci jakoby se usmáli, začali hodovat a to společně se mnou. V tu chvíli jsem pocítila mírnou blaženost – bylo to jako večeřet s přáteli. Skutečnost jsem si bohužel neuvědomovala, protože jsem byla kromě blaženosti i v tzv. „masovém zápalu“. Po kompletním snězení celého jelena jsme všichni usnuli se skvělým pocitem v břiše.
Až ráno si uvědomím, co za blbost jsem vlastně ten večer provedla. Sníst s vlky celého, čerstvě uloveného jelena za jeden večer? Tohle by na obyčejného člověka bylo moc. S úžasným pocitem sytosti a neporazitelné síly začínám přemýšlet o tom, jestli se ze mě nestalo něco…něco jako vlkodlak. Snažím se dostat tuhle myšlenku z hlavy. Když si teď vzpomenu na Anděla, dělá se mi trochu špatně. Zřejmě zuřivé pojídání zvěře je v rozporu s božskými bytostmi. Ale na druhou stranu – mi to zachránilo život a ukončilo veškerou moji bolest. Plná síly jsem se vydala na další cestu, tentokrát s úsměvem na rtech. Vlky jsem kvůli výčitkám opustila, ještě když spali. Po hodině cestování ale zjistím, že vlci jdou za mnou, ale drží si pořád menší odstup. Celé dopoledne takhle cestuju a potom – konečně – narazím na město. Celé leží na travnaté louce, a je vysloveně obrovské. Zatím jsem nic moc nezpozorovala přes mohutné kamenné hradby. Chystala jsem se vstoupit, ale ještě předtím jsem si vzpomněla na vlky, kteří teď stály hned za mnou a klidně bych řekla, že se dívali zklamaně, že je musím opustit. Nakonec jsem jim ulovila pro každého jednoho králíka (to bylo nejvíc, co jsem dokázala se svými mizernými loveckými schopnostmi chytit) jako dárek na rozloučenou. „Děkuju,“ zahledím se každému z nich do očí a otočím se směrem k vstupní bráně.

sobota 6. června 2015

Londýn - centrum anglické vznešenosti

Londýn je obecně známý svou neobvyklou velkolepostí a energií, která tímto městem proudí dny a noci. Patří mezi ty nejnavštěvovanější místa Evropy, i když není zrovna nejkrásnější. Stojí tam mnoho královských objektů jako je např. Buckinghamský palác, pevnost Tower, Big Ben a Houses Of Parlament. Avšak kromě toho Londýn vyniká i v mnoha moderních majestátních stavbách, mezi které patří řada mrakodrapů (The Shard) a kuriozit (London Eye).

Londýnské symboly

Londýn s sebou nese pár velice známých tradičních věcí, kterými si může dodnes chlubit.

Telefonní budky

Jednou z nich jsou třeba slavné červené telefonní budky, které lze nalézt na každém rohu centra města. Dnes už se nijak nepoužívají, protože celý svět žije v éře mobilních telefonů a budek tedy není potřeba. Ve většině z nich už se ani nenachází patřiční mechanismus. Kdysi je vláda chtěla pro svou zbytečnost zrušit a odstranit z londýnských ulic. Jenomže to se nelíbilo jak turistům, tak i místním obyvatelům. Společně dokázali přivolat tyto budky zpět na svá místa a dodnes hrdě stojí a cizinci si vedle nich nepřestávají pořizovat fotky.

Double decker

Další velice originálním nápadem byl double decker - červený dvoupatrový autobus. V Londýně se běžně těmito vozy jezdí. U nich se jednalo o stejný problém jako u telefonních budek. Vláda tyto autobusy zrušila a do MHD nasadila nudné obyčejné jednopatrové autobusy. Jak to bylo i dříve, turisté si stěžovali, místní si stěžovali a double deckery se rázem zase objevili.

Co se týče lidí...

Obecně angličané mají na obličeji ostré rysy, takže se někdy můžou zdát dost chladní, ale většinou je jejich chování vstřícné a milé.
Každý druhý muž pobývající v Londýně nosí každý den upravený oblek a ženy většinou sukni.
Londýňané žijí velice uspěchaným životním stylem a tvoří celou tu "energii" hlavního města Anglie.
Však i kdysi Samuel Johnson pronesl: "Kdo je unaven Londýnem, je unaven životem..."