Toto je zatím bezejmenný výplod mé fantazie, pište když tak do komentářů, co si o tom myslíte.
„Taro! Taro vzbuď se!“ něco mnou
klepe a já pomalu otvírám oči, přičemž je všechno rozmazané. „Rychle, zvedni
se!“ Ale ne. Už to vidím. Anděl. Rychle
se zvedám, i když přesně nevím, o co jde. Slyším jen křik, hlasité rány, ostří
mečů. Válečná vřava, říkám si. Snažím se zaostřit, chvíli mi trvá, než se
rozkoukám, ale nakonec se mi to povede a rozhlédnu se kolem. Lidi utíkají,
bojují spolu navzájem, nebo jen tak stojí a s otevřenou pusou. Všude je
vody po kotníky, ale město hoří. Jsem příšerně zmatená a nevím, co se děje. Co
se stalo? Pak ale uslyším jakýsi vnitřní hlas: „Běž,“ a mě nezbývá nic jiného,
než ho poslechnout. Běžím, co nejrychleji to jde, ale vůbec nevím kam. Prchám
pryč někam do lesa, kam se vydala většina lidí. Když je všechny tak pozoruju,
zmocňuje se mě strach, a znenadání změním směr více do centra jehličnatého
lesa. Běžím co nejdál od lidí, pod korunami tenkých stromů do tmy…
Probudím se s hlavou položenou
na pařezu a strašně mě bolí. Musela jsem zakopnout. Všude je ticho, jen šumění
větru si hraje sólo. Atmosféra se zdá být klidná tak si sednu a opřu si záda o
pařez. V lese je podezřelé přítmí, což mě trochu děsí. Nikam se mi nechce
chodit, ale mám strašný hlad a žízeň. Kam mám jít? Vůbec jsem nevěděla, ale
protože jsem byla na svahu, vydala jsem se směrem dolů do údolí. Mezitím jsem
se snažila rozpomenout, na to, co se událo. Vše jsem si pamatovala jen matně,
ale před očima se mi stále promítá ten portrét. Andělův portrét. Jeho obličej,
já ho opravdu viděla. To se ještě nikdy někomu nestalo. Lidé jsou vůči Andělům
nejistí. Někteří si myslí, že neexistují, někteří že ano. Každopádně, příběhy
vyprávějí o bytostech, které nám každodenně mění život. A to myslím
k lepšímu.
Kráčím po uschlých jehličkách smrků,
stále víc do hloubi lesa a doufám, že narazím na cokoliv k jídlu. Šlapu
takhle asi hodinu a konečně narazím na tenoučký potůček. Napiju se z něj,
a ucítím jeho lahodnou svěží chuť. Asi se tady někde vyspím, přemýšlím a smáčím
si obličej. Shodou okolností najdu poblíž jeskyni, kde leží mrtvý lovec s lukem,
tři šípy a pár mrtvými králíky u sebe. Mrtvola mě nějak nevyděsí, protože už mám
luk. Sice neumím bojovat s žádnou zbraní, ale alespoň jsem jistější. Vyjdu
ven se ještě jednou napít a už se stmívá. Potom si před jeskyní založím skromný
ohníček a začnu si opékat prvního králíka k večeři.
Chvíli se dívám do plápolajících
plamínků a potom uslyším…vrčení. Otočím se a uvidím trojčlennou vlčí smečku,
která si přišla pro svoje králíky.
První vlk byl čistě bílý, druhý černý
a třetí šedohnědý. Byli by odhodláni mě pronásledovat desítky dní, jen aby
dostali najíst. Pochopila jsem, že jsou stejně hladoví, jako já, sundala jsem
nedopečeného králíka z klacku a hodila jsem jim ho. Oni se na něj s radostí
vrhli. Odběhli s ním někam dál ale stále na dohled. Já si mezitím vytáhla
z jeskyně dalšího králíka a nenápadně jsem ho dala na oheň, aby si vlci
nezačali žádat víc. Opekla jsem si ho, přidala nějaké dřevo do ohně a šla jsem
si sníst večeři do jeskyně. Po večeři jsem šla spát s lukem a kamenem
v ruce, připravená cokoliv udělat, kdyby sem vlci zase přišli na jídlo –
pro jednou mi stačila jejich drzá povaha. Usnula jsem hlubokým spánkem během
krásné letní půlnoci plné jasných hvězd…
Nový den mi přinesl větší naději na
přežití. Bylo pozdě ráno, a já se probudila do ne moc jasného dne. Oheň už
dávno vyhasl, a já zkontrolovala moje poslední tři králíky. Všechno bylo tak
jak má být. Podívala jsem se po okolí, kde jsou vlci. Určitě nemohli odejít
někam daleko, ale já doufám, že co nejdál ode mě. Vezmu si věci a pokračuju
v putování po proudu potůčku.
Celé odpoledne se nic neděje, jen mám
hlad, protože jsem si schválně nevzala nic snídani. Cesta se zdá být nekonečná.
Pořád ten stejný směr, neměnné prostředí. Až odpoledne kdy mi začnou docházet
síly, získá lesní porost hezčí barvy a nakonec se ze smrkového lesa stane
březový háj. Vlky jsem za celý dnešní den nezahlédla, zřejmě už jsou někde
pryč. Už se pomalu blíží západ slunce a já přemýšlím nad dalším králíkem.
V tu chvíli však pár metrů od sebe zahlédnu jelena. Zbystřím, skrčím se a
vytáhnu si svůj luk. Namířím na jelena a soustředěně vyčkávám na vhodnou
chvíli. Nakonec asi po minutě vystřelím, ale netrefím se. Jelen se vyplašeně
ztratí v křovinách a já si zklamaně sednu na kámen a povzdechnu si.
Napadaly mě najednou šílené představy, co se v příštích dnech se mnou
stane, když ani nevím, kde vlastně jsem. Potom mi hlavou přejde zase obraz
Anděla a svitne naděje. Zvednu se a pokračuju slepě dál proudem potůčku,
kterému se už trochu rozšířilo koryto. Když se setmí, založím oheň a začínám si
opékat králíka. Je mi trochu špatně z toho, že mu nemůžu před jezením
odstranit srst. Ale je to lepší než nic. Sním králíka, ale stále mám hrozný hlad.
Jenomže si už nedokážu říct, že to vydržím. Pozřu poslední dva králíky i
s tou jejich krvavou srstí. Další den se vše to samé opakuje. Celý den
jsem nic nejedla. K dalšímu večeru jsem se chystala umřít hlady. Ale ten
večer se stalo něco…nečekaného. Tu noc jsem u slabého ohně zahlédla v dáli
tři páry zeleně svítivých očí. Postupně se přibližovali a nakonec jsem je
uviděla ve světle ohniště. Ta samá vlčí smečka, kterou jsem potkala už dřív,
teď pro změnu s velkým úlovkem. Všichni tři dohromady za sebou vláčeli dospělého
jelena. Dotáhli ho těsně k ohni, každý z nich si odhryzl jeden kousek
a následovně na mě začali všichni zírat svýma tajemnýma očima. Byla jsem
zmatená, protože pokud jsem to dobře pochopila, nabízeli mi kousek jelena. A to
bylo naprosto v rozporu s tím, co jsem si o nich dříve myslela. Vůbec jsem
nevěděla jak se mám zachovat, navíc jsem ani nevěděla jak si kousek toho jelena
odebrat - kdybych si mrtvé tělo přitáhla, mohli by to pochopit, jakože si celou
kořist přivlastňuju. Nevím, co dělat a tak nakonec zvolím to nejjednodušší
řešení: ukousnu si kousek jeleního těla. Syrového jeleního těla. Není moc
dobré, ale stejně se dá jíst. Vlci jakoby se usmáli, začali hodovat a to
společně se mnou. V tu chvíli jsem pocítila mírnou blaženost – bylo to
jako večeřet s přáteli. Skutečnost jsem si bohužel neuvědomovala, protože jsem
byla kromě blaženosti i v tzv. „masovém zápalu“. Po kompletním snězení
celého jelena jsme všichni usnuli se skvělým pocitem v břiše.
Až ráno si uvědomím, co za blbost jsem vlastně ten večer
provedla. Sníst s vlky celého, čerstvě uloveného jelena za jeden večer?
Tohle by na obyčejného člověka bylo moc. S úžasným pocitem sytosti a
neporazitelné síly začínám přemýšlet o tom, jestli se ze mě nestalo něco…něco
jako vlkodlak. Snažím se dostat tuhle myšlenku z hlavy. Když si teď
vzpomenu na Anděla, dělá se mi trochu špatně. Zřejmě zuřivé pojídání zvěře je
v rozporu s božskými bytostmi. Ale na druhou stranu – mi to
zachránilo život a ukončilo veškerou moji bolest. Plná síly jsem se vydala na
další cestu, tentokrát s úsměvem na rtech. Vlky jsem kvůli výčitkám
opustila, ještě když spali. Po hodině cestování ale zjistím, že vlci jdou za
mnou, ale drží si pořád menší odstup. Celé dopoledne takhle cestuju a potom –
konečně – narazím na město. Celé leží na travnaté louce, a je vysloveně
obrovské. Zatím jsem nic moc nezpozorovala přes mohutné kamenné hradby.
Chystala jsem se vstoupit, ale ještě předtím jsem si vzpomněla na vlky, kteří
teď stály hned za mnou a klidně bych řekla, že se dívali zklamaně, že je musím
opustit. Nakonec jsem jim ulovila pro každého jednoho králíka (to bylo nejvíc,
co jsem dokázala se svými mizernými loveckými schopnostmi chytit) jako dárek na
rozloučenou. „Děkuju,“ zahledím se každému z nich do očí a otočím se
směrem k vstupní bráně.